IMPOSSANT BOHEMIA kennel

Stafordšírský bulteriér - Staffordshire Bull Terrier

E-SHOP

GALERIE

LEGISLATIVA

O PLEMENI

TESTY DNA

FAQ

NÁVŠTĚV

O PLEMENI

Demodikóza

Základní informace

Roztoč způsobujícíu psů demodikózu patří fyziologické fauně kůže psa. Během sání štěněte od matky se dostává na jeho kůži již v prvních dnech života. Celý svůj život přežívají tito roztoči ve vlasovém váčku a mazových žlázách - tedy hluboko v kůži psa. Ve vlasovém folikulu se živí produkty látkové výměny. Imunitně zdravý pes je sice přenašečem roztoče, ale klinicky je zcela zdravý. Tato skutečnost také poskytuje odpověď na otázku infekčnosti demodikózy. Roztoč způsobující demodikózu není v pozdějším věku štěňat mezi psy přenosný, nepřenáší se na štěňata v děloze ani mlékem. Roztoč samotný tedy není nakažlivý. Při onemocnění vyvolané tímto roztočem tedy nejde o primární ektoparazitózu, což je případ například prašiviny psů, kterou vyvolává roztoč Sarcoptes scabei, jež je obligátním ektoparazitem, přenáší se ze zvířete na zvíře tělesným kontaktem a může se přenést dokonce i na člověka.

Proč tedy vzniká demodikóza?

Známý je fakt, že za toto onemocnění odpovídá porucha lymfocytů T. Lymfocyty T patří mezi bílé krvinky, které mají mimo jiné za úkol likvidovat v těle bílkovinné látky cizího původu. Tyto buňky jsou kromě toho vybaveny jistým druhem paměti, která je umístěna v podobě značek na povrchu buňky. Pokud lymfocytům T tyto značky chybějí, může se roztoč vyvolávající demodikózu množit nekontrolovaně. Fyziologická rovnováha nabídky potravy ve vlasovém folikulu a počet roztočů se posune v prospěch roztočů. Dojde k zánětu vlasového váčku nebo vlasových váčků. Nejnovější výzkumy vzbuzující dojem, že podobbně jako pohyblivým lymfocytům T mohou chybět tyto značky také Langerhansovým buňkám, což jsou trvalé buňky v epitermis s kůže, jež mají stejnou úlohu jako lymfocyty T. Roztoči se tedy mohou nastěhovat do vlasových folikulů zcela nerušeně. Kdyby zde mohlo docházet k poruše jen některých buněk, vysvětlovalo by to klinický navzájem velmi odlišné podoby onemocnění, kterým se budeme ještě věnovat. Každý jedinec má dědičný genotyp, s nímž se dědí také defekty jednotlivých buněk. Dědičnost demodikózy je ještě nejasná, protože se onemocnění nemusí vyskytnout u všech potomků postiženého zvířete. Jiná hypotéza tvrdí, že počet lymfocytů T může být v imunitě jinak zcela zdravého zvířete snížen závažnými situacemi snižujícími imunitu způsobenýmí například těžkým onemocněním vnitřních orgánů, stresovými situacemi nebo tvorbou nádorů. Toto snížení počtu lymfocytů T může být natolik závažné, že umožní rozvoj demodikózy. Předpokládá se, že tyto procesy jsou odpovědné za formy demodikózy dospělých jedinců. Naproti tomu však platí, že demodikóza se ani zdaleka nerozvine u všech zvířat trpících jinými závažnými nemocemi. Pravděpodobně jde o skrytý imunitní defekt, který se projevý až ve stresujících podmínkách.

Existují pro toto onemocnění plemenné dispozice?

O tomto problému vypovídá literatura velmi rozpoluplně. Zprávy z USA se místně liší, jiná tvrzení se objevují na severu a jiná na jihu a výsledky těchto zpráv se podstatnou měrou odlišují od výzkumů prováděných v západoevropských a východoevropských zemích. Tyto informace jsou zajímavé jen v případě, že se týkají chovných zvířat. Poměrně často se setkáváme s demodikózou u Dobrmanů, Pittbulteriérů, Šarpejů, Stafordšírských bulteriérů a West Highland White Terrierů. U těchto plemen jsou onemocněním stejnou měrou postiženy chovy z různých zemí.

Klinický obraz demodikózy

Podle věku nemocného zvířete rozlišujeme - onemocnění mladých zvířat od dospělých jedinců. Podle klinických projevů se dělí do dvou forem:

1. Juvenilní lokalizovaná forma demodikózy - vyskytuje se u psů ve věku od tří až osmnácti měsíců, v ojedinělých případech mohou onemocnit i mladší zvířata. Při této formě onemocnění vznikají jednotlivé plošky kůže s vypadanou srstí, na nichž se tvoří lupy. Objevují se nejdříve na hlavě, později na trupu. Nedochází ke svědění postižených ploch. Celkový stav zvířete není nijak narušen. Pokud se nepřipojí pyodermie, alopetická ohniska se v příznivém případě sama vyhojí bez jakékoliv léčby s nástupem pohlavní zralosti zvířete.

2. Juvenilní generalizovaná forma demodikózy - v těchto případech pozorujeme v oblasti hlavy (především na bradě a pyscích) a na trupu postižených zvířat plochy kůže s vypadanou srstí. Tyto plochy mohou být poseté vřídky a pupínky. Plochy mezi prsty vykazují stejné změny a psi si je intenzivněolizují. Po pupíncích a vřídcích vznikají krusty, které slepují okolní srst, někdy dochází ke značné svědivosti a celkový stav organismu se zhoršuje. Ve vřídcích nezřídka vzniká velmi silná nákaza vyvolávaná bakteriemy, pak hovoříme o pyodermii, hnisavém zánětu kůže. Díky biochemickému odbourávání bakteriálních látek pak vzniká také nepříjemný tělesný pach postižených zvířat.

3. Adultní forma demodikózy u dospělých zvířat pozorujeme zpravidla celkovou formu demodikózy provázenou většinou vřídky a pupínky. Lokalizovaná forma je podstatně vzácnější, ale pokud se vyskytne setkáváme se s projevy onemocnění převážně v oblasti hlavy nebo na tlapkách zvířete, zasažené plochy bývají posety vřídky. Postižena bývají většinou zvířata starší čtyř let.

Demodikóza se může objevit jako následek delší léčby pomocí preparátů s kortizonem, nemocná zvířata mohou trpět také onemocněním nadledvinek projevujícím se mimořádně vysokou produkcí kortizolu. Vzácněji může jít o zvířata s nádorovým onemocněním vnitřních orgánů. Vždy však jde o psy se sníženou imunitou.

Možnosti prokázání existence roztočů

V preparátech seškrabaných z pokožky psa můžeme roztoče prokázat velmi často, ne však vždycky. V biopsii odebrané z pozměněného místa kůže lze pod mikroskopem prokázat hluboko ve vlasových folikulech kůže roztoče, v některých případech s jejich jednotlivými vývojovými fázemi. U lokalizované formy onemocnění nedochází k zánětu napadených vlasových folikulů, chybí však normálně vyvinutý chrup. U generalizované formy naproti tomu vzniká masibní zánět v oblasti napadených vlasových folikulů, což vede až ke vzniku abscesů. Tak závažné poškození kůže již není schopna zvládnout bakterie, které normálně žijí na jejím povrchu. Z počátku vznikají povrchové, později ale hluboké záněty vyvolané bakteriemi. V takovém případě hovoříme o furunkulóze. Podle zkušeností tak nacházíme ve vlasových folukulech psů u biopsií odebraných z jiných důvodů roztoče Demodex jen zřídka. Podle těchto výsledků je fyziologické osídlení kůže těmito roztoči mimořádně malé.

Možnosti léčby demodikózy

Symptomatická léčba: V zásadě platí, že základním postupem je léčit eventuální onemocnění, jež je původní příčinou nadměrného rozšíření roztoče v kůži. Komplikovanou bakteriální infekci kůže je však třeba rovněž léčit. Dlouhosrsté psy musíme ostříhat a doporučují se léčebné koupele, které rozpouštějí vzniklé klustry a zlepšují stav povrchu pokožky psů. Až dosud se nepodařilo vědecky prokázat, že by k požadovanému cíli vedly pokusy aktivovat imunitní systém postiženého psa.

Antiparazitální léčba: K samotnému usmrcení roztoče existuje u nás jediný prostředek schválený pro psy. Ten se aplikuje v podobě koupele celého těla. Chemicky jde o formamidin s obchodním názvem Ekdodex, který vyrábí firma Hoechst. Bohužel dnes existují psi, kteří jsou vůči tomuto přípravku rezistentní nebo tuto chemikálii nesnášejí. Vyhlídky na uzdravení jsou v literatuře posuzovány velmi rozdílně. V některých případech se uvádí úspěšnost léčby až osmdesát procent. Zvíře se pokládá za vyléčené pokud se během jednoho roku po skončení léčby neprojeví nové kožní afekce a rutinně odebírané vzorky kůže s vyšetřením přítomnosti roztoče demodex zůstávají negativní. Podle některých názorů je třeba léčit i juvenilní lokalizovanou formu demodikózy.

U generalizovaných forem je nutnost léčby mimo jakoukoliv pochybnost. Provedení je poměrně jednoduché. Den před léčebnou koupelí, které se opakují s týdenním odstupem se musí pes vykoupat v keratolyticky účinném roztoku. Tím se otevřou póry kůže a zvýší se účinnost antiparazitální koupele. Léčebně působící roztok se podobně jako u člověka při mytí vlasů v masíruje do pokožky, pak se ovšem nesmývá. Ve vzácných případech pozorujeme zvýšenou svědivost, která však po krátké době odezní.